OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobře promyšlený kalkul anebo jen nevyhnutelný vývoj? Není lehké z tohoto pohledu zaškatulkovat letošní album francouzských ARKAN, kteří v posledních letech výrazně napomáhali formovat vzmáhající se vlnu „middle east“ metalu. Doomem jasně ovlivněná muzika stála především na hutných kytarových riffech a klasickém vokálním kontrastu „kráska a zvíře“, kde mělo jasně navrch zvíře v osobě Florenta Janniera.
Karta se však obrací a otěže naprosté většiny vokálních partů přebírá jemný hlas krásky Sarah Layssac. Tam, kde kdysi svým hrdlem jen definovala refrény jednotlivých skladeb, dnes přebírá plnou odpovědnost za jejich provoz. Co je na tom špatného, možná se zeptáte. V zásadě nic, jen kdyby se z hudby ARKAN spolu s drsným hlasovým projevem nevytratila i kdysi tak příjemně nakažlivá orientální aura.
Tu už arabsko-francouzská skupina nevyužívá jako určující výrazový prostředek, nýbrž jen jako kořenku ležící uprostřed stolu. Zkrátka a jasně: Skupina tímto albem jednoznačně atakuje teritoria, ve kterých v současnosti více než pevnou rukou vládnou jistí Holanďané, slyšící na jméno WITHIN TEMPTATION. Skladby na třetím albu ARKAN však ještě rozhodně nevykazují tak vysokou známku podbízivosti a snahy strefovat se do první signální.
Úvodní „Hayati“ ve svém závěru servíruje nefalšovanou arabicu a tak trochu popírá má předchozí slova, ale další dění už příznivce blízkovýchodních tónin až tolik nenadchne. Ono na druhou stranu není nutné od každého, kdo má alespoň kořeny v arabském světě očekávat další a další variace na téma world music a její role v rejdišti tvrdých kytar, ale zrovna v případě této kapely se to alespoň prozatím zdá být tak trochu handicapem.
Problém ale nejspíš bude hlavně ve skutečnosti, že mnohé skladby na tomto recenzovaném kotouči až příliš čerpají z nepřeberného množství female lead bands, pohybujících se na pomezí rocku a metalu. Ano, výrazné refrény a takový ten ženský pohled na rockovou muziku k tomu prostě patří, ať chceme anebo ne, ale nelze se ubránit pocitu, že ve své přechozí poloze byla kapela mnohem zajímavější.
Ovšem na druhou stranu nic není tak zlé, jak se z předchozích řádek může zdát. „Sofia“ je ve své podstatě albem podařeným a i z hlediska svého žánru bezpochyby nadprůměrným. Potenciál Sarah Layssac by byla rozhodně škoda plně nevyužít, což jednoznačně dokreslují písně, jež jsou jí napsány přímo na tělo. Nespokojují se s typickým schématem sloka-refrén a v rámci možností nejednou rozehrávají i sugestivnější příběhy („Solid Dreams“, „Scar Of Sadness“ vzývající staré duchy v podobě brutálního mužského vokálu).
Skládat zajímavou a komplikovanější muziku ARKAN stále nezapoměli, avšak toto jejich album lze brát především jako začátek nové éry, jejíž vrchol už by neměly představovat malé rockové kluby a turné odježděné v dodávce. Přehnané tvrzení? Uvidíme!
ARKAN a jejich start nové éry? Držím jim palce, ale obávám se, že příště už to bude bez mojí účasti.
6,5 / 10
Florent Jannier
- kytara, vokály
Sarah Layssac
- vokály
Mus El Kamal
- kytary
Foued Moukid
- bicí a perkuse
Samir Remila
- basa
1. Hayati
2. My Reverence
3. March Of Sorrow
4. Leaving Us
5. Soiled Dreams
6. Deafening Silence
7. Endless Way
8. Wingless Angels
9. Beauty Asleep
10. Scar Of Sadness
11. Cold Night's Dream
12. Dark Epilogue
Vydáno: 2014
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 49:53
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.